„Nebojte Se Fantomových Vojáků“

Video: „Nebojte Se Fantomových Vojáků“

Video: „Nebojte Se Fantomových Vojáků“
Video: Neznámý voják-2017-Válečný-CZ dabing-celý film 2024, Březen
„Nebojte Se Fantomových Vojáků“
„Nebojte Se Fantomových Vojáků“
Anonim
obraz
obraz

Řekněte mi upřímně, co byste dělali, kdybyste viděli fantoma vojáka, který zemřel během Velké vlastenecké války? Jsem si jistý, že by se báli. Ale marně. Ve skutečnosti jsou tyto fantomy neškodné. Chci vám povědět o zkušenostech z setkání s nimi - osobními a mými přáteli.

Brjanská fronta, červen 1943

K mému prvnímu setkání s fantomy došlo v teplém květnovém dni. Moje dcera a já (v té době jí bylo asi deset let) jsme se na Velikonoce vydali na procházku do blízkého lesa. Počasí bylo nádherné, slunečné, ptáci zpívali jako jaro. Posadili jsme se na kládu porostlou mechem. Vyndali jsme barevná vajíčka, kousky velikonočního dortu, chlebíčky, láhev svěcené vody. A … zamrzl.

V sousedním lese, který od našeho oddělovala velká mýtina zalitá sluncem, se najednou mihly tmavé postavy. Pohybovali se velmi rychle mezi kmeny stromů. Byly slyšet mírně tlumené výstřely, výkřiky „Hurá!“Strašidelná bitva netrvala déle než pět minut, vše rychle utichlo.

Seděli jsme s otevřenými ústy a nechápali, co se stalo. Pak přišel strach: co když se bitva rozšíří do naší části lesa? Naštěstí všechno ztichlo, ptáčci stále zpívali, ale moje duše začala být jaksi bezútěšná. Rozhodli jsme se jít jinam. U klády jsme nechali pár malovaných vajíček, kousek Velikonoc, přešli jsme se, uklonili se směrem k lesu, kde se mihaly postavy. Řekl jsem:

- Odpočívej v pokoji!

Pak jsme odešli.

Pokud vím, během Velké vlastenecké války probíhaly v těchto lesích těžké krvavé bitvy. Mnoho našich vojáků bylo zabito, nebyl čas na pohřeb. Někdo v zákopu usnul, někdo, zabitý, byl narychlo posypán zemními pracemi bez modlitby, bez rituálu. Jejich duše se tedy lopotí v lesích a polích.

Znám jeden les, kde cítíš přítomnost duchů ve svých útrobách: v zákopech a nekonečných zákopech stále můžeš vidět zrezivělé náboje a granáty. Melancholie padá na duši. Zdá se, že duchové šeptají: „Pamatujte si nás! Pamatujte na nás ve své modlitbě! Zradte zemi křesťanským způsobem!"

Jakmile jsem v tom lese, jdu do příkopu a doslova cítím něčí pohled na mě svou kůží. Ve spodní části příkopu je vidět rezavý plášť, po stranách několik jahodových keřů s červenými bobulemi, jako kapičky krve vojáků. Hodil jsem pár karamelů a malou kytičku lesních květin do zákopu se slovy:

- Bůh! Odpusť a pamatuj na všechny své služebníky, kteří si v bitvě o vlast nezachránili břicho! Odpusť jim hříchy, dobrovolné i nedobrovolné, a udělej jim království nebeské!

Než jsem se stihl odvrátit, všechno zmizelo na dně příkopu - rukáv i bobule. Jak to pochopit a vysvětlit?

A tady je další případ. Moje dcera má dvě prsa - Julii a Veroniku. Všichni studovali ve stejné třídě. Poté, co před sedmi lety opustil školu, je osud zavrhl kamkoli.

Yulia a Veronika pracovaly na částečný úvazek ve vlastní škole (denní studium v ústavech)-po večerech myly podlahy. A pak jednoho dne, když Yulia uklízela starou tělocvičnu, se před ní najednou objevil muž v ošuntělé uniformě Rudé armády. Otočil se k dívce:

- Slečno, najdete cigaretu?

Yulia tiše podala cigaretu a voják jí doslova zmizel před očima.

Dívka zděšeně vyskočila ze sálu a vrhla se nejprve chodbou a poté dolů po schodech k hlídači. Starší hlídač ji uklidnil, jak nejlépe uměl, a řekl, že když bylo město osvobozeno, mnoho našich vojáků zemřelo. Některá těla byla pohřbena na městském hřbitově, některá byla jednoduše pohřbena v říční nivě.

V 60. letech byla na jejich kosti postavena škola. Vojáci křesťanskou zemi nezradili, nyní jsou neklidní. Proto se objevují po večerech v tělocvičně, na dlouhých chodbách, děsí technický personál. Dívky brzy opustily školu.

Uplynul rok nebo dva a přítel Veroniky Kolyové spolu se dvěma jeho známými - černými kopáči - se vydali do lesa na místa minulých bitev hledat smrtelné medailonky, ceny, zbraně, osobní věci zabitých vojáků. Když večer seděli u ohně, přistoupil k nim ze tmy muž v omšelé uniformě Rudé armády a stojící o kousek dál se zeptal:

- Co hledáš? Minulý?

Poté požádal chlapce o chléb a cigaretu a poté, co dostal, co chtěl, před ohromenými dětmi doslova zmizel ve vzduchu.

Najednou se ze směru lesa, odkud se voják objevil, ozvalo cinkot tankových kolejí, automatické výbuchy, ruská a německá řeč, výkřiky „Hurá!“Chlapi se hrůzou schoulili ve stanu a seděli tam až do rána, třásli se strachem, i když zvuky bitvy už dávno utichly.

Ráno dali všechny dříve nalezené trofeje do batohu a pohřbili je a na provizorním hrobě nechali svazek lesních květin a kříž z březových větví. Od té doby se Kolja rozhodl: „To je ono! Dost! Už nejsem noha! Nežertují s osudem!"

Kolik takových neoznačených hrobů je v lesích, na polích, v zahradách rolníků, v nivách řek … Nepočítejte! Vyhledávače samozřejmě vytahují a zakopávají kosti vojáků a vrací jména mrtvých. Ale tato práce je nekonečná.

Není třeba se bát fantomů války! Je třeba důstojně udržovat bitevní místa a neproměnit napůl zpustošenou zeminu, kde kdysi zemřeli vojáci, na pohřebiště dobytka a zákopy a zákopy na skládky odpadků. To si mrtví nezasloužili! Položte květiny, postavte se skloněnou hlavou a modlete se za jejich duše. Opravdu to potřebují!

Doporučuje: