Ďábel Na Cestě Domů Z Rybaření

Video: Ďábel Na Cestě Domů Z Rybaření

Video: Ďábel Na Cestě Domů Z Rybaření
Video: Neskutečná ryba z malé řeky. Nečekané překvapení na prutě ! 2024, Březen
Ďábel Na Cestě Domů Z Rybaření
Ďábel Na Cestě Domů Z Rybaření
Anonim
Ďábel na cestě domů z rybaření - rybaření, Don, silnice, dálnice
Ďábel na cestě domů z rybaření - rybaření, Don, silnice, dálnice

Jednoho sobotního léta jsme brzy ráno vyrazili z farmy v regionu Volgograd na rybaření na řece Don. Společnost se dala dohromady jako obvykle: já, můj mladší bratr, otec a dědeček (otec mého otce).

Několik let po sobě lovíme na stejných místech téměř na stejných silnicích. Trasu jsme opakovaně absolvovali my a kola našeho auta. Neměli jsme novou, ale velmi spolehlivou „Nivu“. Najeli jsme více než 60 kilometrů: buď po píscích s dunami, jako v poušti, nebo po příliš úzkých silnicích přes mnoho kilometrů souvislého lesa.

Asi dvě nebo tři hodiny - a jsme na břehu velké ruské řeky Don, na našem oblíbeném místě. Poté ranní rybaření, odpolední skus, večerní večeře … Asi v jedenáct večer jsme se vydali stejnou trasou zpět na naši farmu, domů.

Image
Image

Už byla tma. A teď naše „Niva“leze po obrovských písečných valech vysokých asi 10–20 metrů: dolů, nahoru, dolů, nahoru … Řídil jsem, otec byl vedle mě, bratr a dědeček dřímali na zadním sedadle. Z nějakého důvodu cesta zpět trvá vždy méně času.

Tenkrát ne! Cestou se objevil další písečný pahorek: nahoru, dolů, nahoru, doprava, doleva, rovně. Jsme na vrcholu další duny … A tady najednou překvapením sešlápnu brzdu a spojku. Auto zastaví zakořeněně na místě.

Dědeček i bratr se okamžitě z otřesů probudili.

- Kam jsme šli? - divil se dědeček.

A já sám jsem byl ve ztrátě. Přímo před námi, ve vzdálenosti několika kilometrů, se táhlo noční město, vše ve světlech: svítily lucerny a okna výškových budov. Město nebylo malé. Budovy se tyčily na mnoha podlažích, někdy až deset a více. Po ulicích klouzaly světelné tečky, zjevně auta.

Ale věděli jsme, že poblíž není ani jedno město, a dokonce ani tak velké! Touto cestou jsme cestovali tolik let a po cestě ležely jen písky a mrtvoly. A tady je obrovské fantastické město! Odkud přišel? Halucinace? Pokud ano, pak kolektivně.

Dlouho jsme mlčky hleděli na noční město, nevěděli jsme, co říct. Vystoupili jsme z auta. Vize nezmizela. Stáli jsme na duně asi 20 minut a pak jsme se rozhodli jet blíž. Sedli jsme si do „Nivy“. Plynul jsem dopředu. Šli jsme dolů z kopce-dune ve směru na město, šli nahoru na další. Město nikam neodešlo.

Ubíhaly minuty, pod koly létaly stovky metrů silnice. Město se neustále objevovalo v našem zorném poli. A najednou, na dalším vzestupu, hledíme - neexistuje město! Před námi je jen noční obloha s hvězdami a tmavě šedou stepí se stopou silnice. Co to bylo? Vtipy neznámých sil? Bůh ví.

Image
Image

Po další půl hodině jsme jeli na místo tvrdší lesostepní půdy a nechali písečné duny. Jízda se stala zábavnější, rychlost rostla. O deset minut později, a bylo již po půlnoci, jsem si všiml ženy na levé straně na okraji silnice se zdviženou rukou a zpomalil. Byla v jakémsi namodralém, jako lehce zářící róba.

- Nepřestávej! - nečekaně nařídil otec.

Okamžitě jsem automaticky šlápl na plyn. Žena zůstala daleko za sebou. Jel jsem a pořád přemýšlel: proč to otec řekl? V noci osamělá žena uprostřed silnice …

Vyjeli jsme z vidlice, kde jsme potkali ženu, asi pět kilometrů. A najednou vpředu, jen vlevo, se znovu objevila stejná namodralá postava se zdviženou rukou. Běhal mi mráz po zádech. Ještě silněji jsem sešlápl plynový pedál. Auto bylo vyhozeno. Přízračná postava se zableskla a zůstala pozadu.

Neodvážil jsem se ani ohlédnout nebo se podívat do zpětného zrcátka. Přitom jsem měl takový děsivý pocit, jako by mě ze zad osvětlovali skrz naskrz nějakými neviditelnými paprsky.

Auto letělo jako vítr. Pak ale dobrá cesta skončila a my jsme se začali vine úzkými vyjetými kolejemi. Náš pohyb zpomalil, tam bylo nutné velmi pečlivě sledovat každou zatáčku. A přesto byla tato oblast velmi známá, protože to nebyl první rok, kdy tam prošli. Do domu to bylo asi hodinu cesty. Noc byla klidná, hvězdná, bez mraků a mraků.

Když jsem viděl známý orientační bod, usoudil jsem, že teď musím odbočit doprava, jet asi 500 metrů a pak kousek doleva začne cesta lesem a pak podél jezera. Otočil jsem se na správném místě a po ujetí půl kilometru jsem prudce zastavil. Cesta nečekaně skončila! Vlevo i vpravo ve světlometech byla vidět pevná neprůchodná zeď lesa. Co?!

Udělali jsme půlkruh vlevo po okraji lesa. Silnice nebyly nikdy nalezeny. Pak jsme se otočili, jeli doprava - také nic. Všichni měli obavy. Vystoupili jsme z auta, vytáhli baterky a šli různými směry. Zdálo se, jako by se terén, kterým jsme ráno projížděli, během dne úplně změnil.

- Špatně se otočil! - rozhodli se dědeček a otec. - Rozvíjíme se!

Cestovali jsme dlouho a únavně poblíž tohoto místa v různých směrech, moji cestující jen křičeli: „Tam ne! Pojď tam! Znovu, tam ne! Ano, jen znovu a znovu jsme se ocitli na stejném místě, kde silnice spočívala na prázdné zdi lesa. Už jsme byli v zoufalství, když jsme najednou znovu zajeli tam, kde měla známá cesta utéct do lesa, konečně jsme to viděli.

Teprve asi v pět ráno jsme byli na naší domácí farmě. Přitom všichni měli pocit, jako bychom rybařili déle než týden. Byla to nejtajemnější noc mého života.

Yu. A. Skorikov, Volgogra

Časopis „Literatura faktu“č. 6, 2014

Doporučuje: